Co nechcete v autobuse zažít.

To si takhle v klidu výjimečně jedete autobusem,

když na zastávce přistoupí pán s baťůžkem, který v ruce drží párek v rohlíku. Do autobusového klidu a míru Vichřice z ničeho nic pronese „Co ty špindíro, jen se krmíš, hloupě čumíš.“ Skoro každej v okolí se na nás otočil. Spíš teda překvapením, protože nikdo moc nechápal, co jí ten pán provedl. To že pánovi rohlík v puse zaskočil až začal kuckat, mělo jistojistě důvod jinde.

Nevěděl jsem, jak honem zachránit situaci. Vichřice prostě viděla někoho jíst, což ji v hlavě evokovalo hlášku z Mrazíka, kterou bez přípravy vypálila. Nebyl v tom úmysl se posmívat. Ani se na toho pána v tu chvíli nedívala. Ona Vichřice je hodně akční, mozek ji jede furt a my už jsme zvyklí, že si bez zjevnýho důvodu začne pozpěvovat, odříkávat úryvky pohádek, nebo básniček. Jenže tohle cizím lidem prostě rychle vysvětlit nejde. Ale pozornost ostatních na nás už byla zaměřená. Snažil jsem se to vyřešit lehkým omluvným pousmáním, jakože přece děti, žejo.

„A tatí,“ zeptala se za chvilku. „Už ses oholil dole?“
„Prosím?“ Nechápal jsem pro změnu já.
„No tam dole, jak ti říkala máma.“

V pohledech většiny ostatních už začalo narůstat opovržení, co jsme to za ujetou rodinu. Zvlášť, když Vichřice dodala, že „mamince se nelíbí, když se dole neholíš. Říkala mi to.“

„Jasně že jo,“ došlo mi. „Přece jsi tam byla se švihadlem a dělala jsi fůůj.“ „Nojo vlastně!“ Plácla se do čela. „Ještě že já se holit nemusím,“ zasmála se nahlas a tím pro ni bylo téma uzavřený. Pro lidi okolo zřejmě ne.

Došlo mi, že ostatní asi náš hovor považují za přinejmenším divnej a ulítlej a mě patrně ne za otce roku, ale za ztělesnění ďábla a reinkarnaci Priklopila a v duchu mě proklínají a přejou mi něco špatnýho. Minimálně nějakou nemoc. Třeba skoliózu, nebo plíseň na nehet.

Začal jsem se rozhlížet, jestli už někdo potajmu nezavolal policii, aby mě jako zvrhlíka, odvedla pryč a Vichřici že předají sociálce. Než jsem domyslel, jak z toho vybruslit s co nejmenší ztrátou, dostal jsem otázku.

„Co je zdravější? Bonbony nebo brambůrky?“
„No myslím že…“
„A co je horší? Spadnout nebo vyskočit,“ nenechala mě dokončit odpověď na předešlou otázku.
Záleží kam a kvůli čemu, chtěl jsem odpovědět.
„A co je lepší do auta?“ Pokračovala v monologu. „Krknutí, nebo prdnutí?“

To už si někteří cestující poposedávali a koukali se na hodinky. Z jejich výrazů se dalo číst, že jsem výchovu nebohé dívky fakt nezvládnul a v autobuse s nimi jede uchylák. Tyvogo tyhlety moudra… Jak mám proboha vědět, co je do auta lepší?

Při další nahlas položený otázce, jestli chci být radši blbec nebo opilec, jsem vzal Vichřici za ruku a zvolil taktickej ústup ke dveřím, abychom vystoupili o zastávku dřív. Divnýho smrádku jsem si přitom skoro nevšimnul.

Ten kousek už dojdeme, říkal jsem si v duchu. Popovídáme si bez přihlížení křižující se babičky, významně si odkašlávajících maminek ostatních dětí a vytlemenýho uhrovitýho teenagera. Já budu mít aspoň klid jí vysvětlit, že umyvadlovej kohoutek ve spodní koupelně je už opravenej, takže se už zase budu holit dole, a že nahoře, v horní koupelně, tak už nebudu mamince překážet.

A taky asi přestanu jezdit autobusem a budu dál jezdit autem. Protože když si hezká holčička pšoukne, protože přece lepší, než aby bříško bolelo, žejo, tak v tom autě to tak nějak míň vadí. Jsou věci, které se cizím blbě vysvětlují.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *