Jak zničit prodavačku u pokladny? Jednoduše.

Stáli jsme v řadě.

Ve frontě u pokladny v Lídlu. Nákup jsme měli vyrovnanej na černým gumovým pásu, vzorně oddělenej od nákupu zákazníka před námi tou nesmyslnou plastovou reklamní záložkou. Na konci fronty stála prodavačka a od pokladny se ozývalo píp, píp. Nevnímal jsem to. Mozek mi blokovalo víceméně úspěšný odrážení požadavků Vichřice. Chtěla na pás k nákupu přihazovat další a další serepetičky, který jsou vyrovnaných a doslova se samy nabízej po obou stranách uličky.

Né zlato, třetí čokoládu nebudeme kupovat. A tyhle sušenky stejně nejíš. Máš ještě jedny doma.“
Tak aspoň tohle“ nepočkala na odpověď a vhodila na pás namodralou krabičku.
Dej TO prosímtě zpátky“, snažil jsem se nenápadně ale důrazně poroučet.
Proč, co to je?
Když Ti řeknu, že prezervativy, stejně nebudeš vědět.
Cože?“ rozšířily se jí oči. „Presovativy?
V duchu jsem viděl, jak bavím lidi ve frontě okolo vysvětlováním, když se přímo od kasy ozval požadavek.

Paní, šlo by to prosím?

Zpozorněl jsem a koukal, co by jako mělo jít. U pokladny před námi stál velmi slušně oblečený, menší štíhlý, asi šedesátiletý pán. Měl na sobě rozepnutý černý kabát a sako. Boty nablejskaný. A voněl. Ne křiklavě, ale takovou nějakou decentní voňavkou. Prostě už na první pohled elegán.

A požadavek tohoto elegána mě, aspoň na chvíli, vysvobodil z vysvětlování, co jsou presovativy.

Paní,“ pokračoval elegán. „Já ty jablka povezu ještě hodinu v autě a chtěl bych, aby nebyla otlučená. Vy mi tady s nimi házíte a oni pak zhnědnou a to nechci.“ Pán mluvil spisovně, nezvykle milým tónem, a přitom vůbec nezvedal hlas.

Podívejte, co je tady lidí a já to musím všechno stihnout,“ odpověděla mu o poznání vyšším hlasem prodavačka. Vzala do ruky balíček šunky a pííp, projela pokladnou. Šunku lehce položila za pokladnu. Další pííp a namarkovaná láhev vína už se zase o poznání hopsavěji kutálela za šunkou, až ji přeskočila. Prodavačka si zřejmě požadavek pána k srdci nevzala.

Bude asi veselo, napadlo mě, když jsem viděl, jak se ruka pokladní natahovala k igeliťáku s hruškama. Pííp a dvě hrušky, po dopadu hned vedle vína, vyběhly z nezavázanýho sáčku ven.

Elegán stál klidně u pokladny s černou koženou peněženkou v ruce. „Vážená paní,“ (mimochodem, obdivuju umění oslovit s úsměvem někoho, kdo vás právě vytáčí, slovy „Vážená paní), „říkal jsem vám, abyste mi neházela s nákupem. Vybral jsem si neotlučené ovoce a takové si chci odnést.

Jsem tady od rána!“ Odpověděla napůl pusy pokladní a černý pokladní pás ji pod ruku přivážel další nálož k odpálení. Tou municí se měl stát trs banánů. Položila ho na váhu a čekala na zvážení, ukončené pípnutím. Pokladna vydala signál pííp, který prodavačce nejspíš evokoval povel k palbě, protože banány odhodila způsobem, za který by se nemusel stydět ani branec při vojenským cvičení. Po dopadu do odkládacího prostoru za pokladnou, kde se již povalovaly hrušky, víno a předešlý zbytek nákupu, chytili banány takovou rotaci, že je zastavil až zvýšenej okraj pokladny.

Paní, přišel jsem si pro nákup a vy mi tady s ním házíte,“ reagoval elegán stále stejným, klidným a nevzrušeným hlasem. „Víte co? Já tady totiž vůbec nemusím stát. Já se vám na to můžu vysrat.“ Bez jakékoli další projevené emoce se pomalu otočil.

Pokladní zůstala stát v polovině pohybu s hermelínem v ruce a nehnutě koukala. Dívala se na záda elegánovi, který hrdě a pomalu odcházel středem k východu.

Do prázdného místa, kde ale ještě byla příjemně cítit voňavka toho pána, se ozvalo zaštěkání. „No… počkejte! Haló, co s tím mám dělat? To mám rozmarkovaný, vraťte se!“ Před elegánem se v tichosti otevřely automatické východové dveře.

A stejně tiše, jako se za ním zavřely, byla ztichlá i naše fronta u pokladny. „Ding-dong,“ zaznělo hlášení nad naší hlavou, „zavíráme pokladnu číslo čtyři.“

Zbytek už byl vcelku rychlý a nudný. Následovalo přendání našeho nákupu zpátky do košíku a přejezd k vedlejší pokladně. Díky právě absolvovaný ukázkový lekci z výchovy „Jak s grácií zatlouct nerudnou prodavačku“ nám to vlastně ani moc nevadilo. Nekonalo se ani vysvětlování, co jsou presovativy. Jen ta Vichřice na tom vydělala. Samozřejmě, že si tu třetí čokoládu do toho košíku stihla přidat tak, že jsem to zjistil až při placení.

 

2 komentáře u „Jak zničit prodavačku u pokladny? Jednoduše.

  1. Karel Auer

    Spíš to vypadá, že si autor historku vymyslel u pracovního stolu. Nevěřím, že by se ještě našla v dnešní době prodavačka, která by naprosto ignorovala signály vysílané zákazníkem. A pokud by se opravdu takové tele vyskytlo, pak nemá za pultem co dělat – já osobně tomu ale nevěřím!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *