Hezká, milá babička? Houby, Satanova bába!

Hezká, pohádková babička? Ale z pohádky o Satanově matce!

Kruč-kruč, ozývalo se Vichřici z břicha. „Mám hlad, tati. Támhle je Lídl,“ namířila prst směrem k obchodu, když jsme šli odpolední nedělní procházkou. „Koupíme koláč a půjdeme dál, co ty na to?“ Takhle sofistikovaně položenou otázku se nedalo odmítnout.

Ani košík jsme si nebrali. Plán byl jasnej. Vezmem to do sáčku a rovnou k pokladně. Před vstupem jsem si ještě pojistil bezproblémovej průběh obchodem podmínkou „ …ale vezmeme jen ten koláč a půjdeme. Nebudem brát nic jinýho, ju?“ Z odpovědi „nojotakpoďuž“ jsem odtušil souhlas a hnala se ke vchodu.

Stojíme před regálem, rozhodujeme se mezi tvarohovým šátečkem a koblihou, když v tom Vichřice s provinilým úsměvem nahlas zakňourá.

„Čůůůrat. Tati, potřebuju na záchod.“
„Vydržíš to, až zaplatíme?“
„Ne.“
„Ale jo vydržíš, že jo,“ odpovídám a zní to spíš jako přání, než otázka.
„Už ani chvíli, jestli mě nechceš nýst domů. Je to fakt na kraji.“

OK, operativně přerušuju nákupní proces a říkám jí, ať si teda doběhne ven za roh na trávu. Při představě, jak se strachem v hlavě z počůranejch legín vybíhá ven z krámu a zapomíná se rozhlídnout, vracím prázdnej sáček zpátky do regálu a jdu za ní. Raději na ni dohlídnu. Přece jenom venku je parkoviště a auta jezdí hned před vchodem. Přidávám do kroku.

Jako malý hádě. Prosmýkává se mezi nákupníma vozejkama a jejich krátkodobými majiteli a utíká směrem k východu. Já se snažím dbát na důstojnost a neběžet. Zaprvé na sebe nechci strhávat pozornost ostatních a zadruhé nemám v plánu vzbudit zájem hlídače. Ochrankář Lidlu v černý košili totiž stojí zrovna mezi vchodem a východem. Je rozkročenej s rukama za zády a s výrazem soudce Dredda skenuje nakupující lidi. A představa, že mě tenhle lídlovskej Sylvester Stallone zastaví, jestli nemám za pasem třeba šišku lovečáku, když přece utíkám bez košíku, by se mi v tuhle chvíli fakt nehodila.

Okem mrkám na Vichřici – právě míjí minerálky. Má náskok dobrých 8 metrů a zrychluje. Uvědomím si, že tady nedávno instalovali nový samootvírací dveře, které jdou otevřít vždycky jen z jedny strany. Takže vchodovými dveřmi to ven nepůjde. Musím východem. To znamená nejdřív kolem jedny z pokladen.

Prodlužuju krok a z dálky hledám, která pokladna je otevřená a zároveň nejvolnější. Přeskakovat mechanickou závoru u zavřený pokladny se mi nechce. Aktivovalo by to Dredda a já o zdržení nestojím. Vichřice zvyšuje náskok na 10 metrů a tlačí se k pokladně č. 2. Snad to stihne, tmavej flek v rozkroku na jejích legínách ještě nevidím.

Áá, u čtyřky je nejmíň lidí, zjišťuju na dálku. Tamtudy to dám s nejmenší námahou. Těsně před čtyřkou uslyším andělský zvony. DING-DONG. Mozek v mžiku reaguje a cítí šanci na získání výhody. Vichřice už je za pokladnama a míří k východu. Instinktivně zpomaluju a rozhlížím se. Opět slyším DING DONG, tentokrát doplněný strojovým hlášením „Otvíráme pokladnu číslo pět.“ Nad vedlejší prázdnou pokladnou se rozsvítí zelený světýlko.

Paráda, ještě kratší trasa, raduju se v duchu. Dokonce jsem se v tom úprku lehce pousmál. Na světě je fajn. Ještě se jen protáhnout kolem malé, upravené, šedovlasé babičky, tlačící nákupní košík a cesta k bezpečnýmu čurání je volná. To musíme stihnout.

Babičku, která je fakt malá, odhaduju okolo 150 cm a v košíku si veze dvě krabicový mlíka a něco málo pečiva, míjím zepředu. Stačím si všimnout, že asi špatně chodí. Má na vrchu vozejku položenou hůlku. Hůlka přečnívá košík jako bodák vystrčený dopředu. Využívám úsměvu na tváři a s vědomím, že přátelským pousmáním se nic nezkazí, se směruju do uličky u nově otevřené pokladny.

JAU! Cítím ostrou bolest. Nejdřív v zádech, ale vzápětí v obličeji. Co se děje, co to je!? Mozek ztrácí pojem o realitě. Sice na sekundu, ale pro zmatení mysli to stačí. Proč vidím paletu ze spodu? A proč ležím na zemi? Já ležím?

Dochází mi, kde jsem a čí K.O. mě složilo. To ta bába. Ačkoli jsem neměl v ruce žádný nákup a byl jsem u pokladny první, tak se s tím ta bitevní babka evidentně nehodlala smířit. Usmyslela si že vyhraje a nikdo ji nebude předbíhat. V momentě, kdy jsem ji zepředu míjel, stačilo, aby udělala jen jeden rychlej krůček a prudce strčila vozejkem dopředu mým směrem. Dostal jsem prdu od košíku do zad a zároveň mi najela předníma kolečkama na paty. Výsledkem bylo, že jsem letěl po držce dopředu. Protože ale pokladna č. 5 je krajní a poslední pokladna, je ulička lemovaná prosklenou stěnou. Od tyhle stěny jsem zároveň chytil druhou prdu do obličeje a sesunul se k zemi. Celá estráda byla umocněna padajícíma balíkama kojenecký vody Saguro, který byly narovnaný přímo za touhle skleněnou stěnou. Nárazem se rozkývaly a s typickým škvíkáním igelitu začaly ty krajní flašky padat.

Zvedám hlavu a vidím Vichřici, jak mizí za rohem. Otáčím se na bojovnici, která sundala mě,  85 kilovýho chlapa. Pomalu vstávám, čistím si ruce, oprašuju bundu a ptám se, „bylo to nutný?“ Babka jen přimhouřila oči a pravou rukou sevřela držadlo hole, položené stále na košíku a hůl významně nadzvedla. Zřejmě ještě nebyla spokojená s výsledkem a chtěla lynč dokonat. Nevím, co ji popadlo. Nikdy předtím jsem ji neviděl. Při průchodu kolem pokladny jsem do ní nejenže nestrčil, ale ani jsem se k ní nepřiblížil na míň než metr. Prostě jsem jen byl u pokladny první.

Mladinká pokladní, se jmenovkou Tereza nad levým prsem, mě obdařila soucitným pohledem a lekce pokrčila rameny. Víc dělat nemohla a zastání jsem ani nehledal. Všichni v okolí sledovali, co se děje. Původní záměr, hlavně nevzbudit pozornost, se mi nevydařil. Jedinej, koho to kupodivu nechalo chladným, byl Sylvester v černý košili. Jen se na okamžik ohlídnul směrem k padajícím lahvím, ale dál stál na hlídce.

Už volným krokem jsem došel ke vchodu do prodejny, kde na mě zpoza rohu vyběhla Vichřice se slovy, „jé, ty jdeš taky čůrat? Tak to já počkám vevnitř!“ a hnala se pro ten zatracenej tvarohovej šáteček.

Když jsme ten násilím vykoupenej koláč platili, všimnul jsem si, že madam Agrese stále ještě stojí u pokladny č. 5, kde pokladní Terezka vyměňovala papírovou pásku. Babku jsem vlastně předhonil dvakrát. To mě trošku potěšilo. Kecám, potěšilo mě to hodně. Jestli to Tereza vyměňovala schválně, nebo ji opravdu páska došla, nevím. Co ale vím, že už na dlouhou dobu nebudu podceňovat malý, hezký, upravený a voňavý babičky v Lídlu.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *