Archiv rubriky: Výchova Vichřice

Co nechcete v autobuse zažít.

To si takhle v klidu výjimečně jedete autobusem,

když na zastávce přistoupí pán s baťůžkem, který v ruce drží párek v rohlíku. Do autobusového klidu a míru Vichřice z ničeho nic pronese „Co ty špindíro, jen se krmíš, hloupě čumíš.“ Skoro každej v okolí se na nás otočil. Spíš teda překvapením, protože nikdo moc nechápal, co jí ten pán provedl. To že pánovi rohlík v puse zaskočil až začal kuckat, mělo jistojistě důvod jinde. Celý příspěvek

Hustá odměna

Tak to je hustý!

„Tak co, jaký bylo vysvědčení,“ ptám se v autě Vichřice, během cesty na Judo. „Na vysvědčení samý jedničky,“ uvažuju dál nahlas, „to by chtělo asi odměnu.“

„Jó odměnu, ale nějakou hustou!“

Slovo „hustý“ je bezpečně nejfrekventovanějším slovem od září, kdy začala chodit do školy. Všechno je hustý. I sezení na záchodě při záchvatu střevní chřipky bylo podle ní hustý, ačkoli fyzikálně to byl pravej opak.

„A jakou odměnu si představuješ?“
„Gel.“
„Gel?“
„Nojo, všichni ve třídě ho maj.“
„A jakej gel?“
„Prdící gel.“
„Co je prosímtě prdící gel?“
„To je takovej hustej gel v kelímku a když do toho strkáš prsty, tak to prdí.“
Notyvole,“ vypadne ze mě.
„Páni,“ a dá si ruku před pusu, „tys řekl tyvole,“ zašeptá úžasem a nahlas dodá, „to se neříká. To řeknu mámě.“

Následujících 5 minut cesty autem probíhá argumentační válka mezi mými (podle mě) logickými důvody a její obhajobou nutnosti vlastnit ten hustej gel. Síla ke konfrontaci mě opustila ve chvíli, kdy připoutaná v sedačce zvedla ruce nad hlavu a začala bez přestání dokola skandovat

„Prdět, prdět, prdět, prdět, prdět, prdět…“

To tak, já půjdu do hračkárny kupovat prdící gel, přemýšlím. To určitě. A co bych jim jako řekl? Ani nevím, jak se to přesně jmenuje. Přece nepůjdu k pokladně a nebudu se ptát na prdící gel. Ta hrůza, kdyby moje šeptem vyslovený přání prodavačka před ostatníma zákazníkama nahlas zopakovala, aby se ubezpečila, že mi rozuměla. Při mý smůle by mě ještě odpověděla něco ve smyslu: „gel na prdění? To musíte vedle do lékárny, tam se zeptejte.“ Ne, koupit tu šílenost nezvládnu v žádným případě.

Ale jinak musím říct, že na omak je ta hmota příjemná, chladivá. Taková tekutější modelína. A světle žlutá barva je veselá. Docela to uklidňuje, jak proplouvá mezi prstama. Skoro antistresová záležitost to je, když si s tím hrajete v dlani.

 

Hezká, milá babička? Houby, Satanova bába!

Hezká, pohádková babička? Ale z pohádky o Satanově matce!

Kruč-kruč, ozývalo se Vichřici z břicha. „Mám hlad, tati. Támhle je Lídl,“ namířila prst směrem k obchodu, když jsme šli odpolední nedělní procházkou. „Koupíme koláč a půjdeme dál, co ty na to?“ Takhle sofistikovaně položenou otázku se nedalo odmítnout.

Celý příspěvek

Bijete svoje děti? Proč ne?

Nemám rád, když rodiče bijí svoje děti

Takový to výchovný na zadek. Přesnějc, neměl jsem to rád. Celý předškolní dětství dcery Vichřice jsem tvrdil, že to jde bez pohlavků. A taky že šlo. Za celou dobu šesti let jsme ji jako rodiče ani jednou neplácli. Ani jeden pohlavek, ani jedno šťouchnutí. Ona to sice teď neocení, ale až budeme starý, třeba nebude lískat ona nás.

Celý příspěvek

Jak doma nemít zmetka

Každý rodiče jsou – všichni stejný.

Chtějí, aby jejich děti nebyli parchanti, nebo aspoň co nejmenší a dělali něco pořádnýho. I my jsme chtěli u Vichřice vzbudit nadšení pro něco. Slovní fotbal hranej 30x denně se musí po čase zajídat každýmu. Navíc důlky v chodidlech od věčnýho šlapání na korálky, se nám hojily pomalu.

Celý příspěvek

Vichřice se pochlapila

Vichřice dnes zvládla udělat měsíční práci za jediný dopoledne.

Sežrala celý čokoládový adventní kalendář na posezení. Zjistili jsme to, až když ten velkej papírovej obal cpala do koše a nechtěl se tam vejít. Obávám se, že část zbytku dne asi strávíme sezením na záchodě 🙁